Beret a Austrálie

Mega-roadtrip po Západní Austrálii - část 1.

2013-05-11T11:10:00.002+02:00

Po dlouhých deseti měsících jsem se rozhodl trochu oprášit blog a začít se mu opět trochu věnovat. Rozhodl jsem se, že omezím počet slov v budoucích článcích a zvýším počet fotek a vždy se budu snažit uvést jméno místa, aby články sloužili i případném plánování vašich cest. Bez dlouhého úvodu rovnou k věci.

Minulou australskou zimu (srpen 2012) mě přiletěli navštívit moji rodiče a rozhodl jsem s nimi strávit část jejich dovolené. Přiletěli do Sydney, půjčili si mé auto a vydali se na dlouho cestu do Melbourne, Adelaide, Uluru až do Darwinu (kopírovali cestu, kterou jsem absolvoval v dubnu 2011, viz zde, zde a zde). V Darwinu jsem se k nim připojil a společně jsme strávili měsíc na silnicích a nezpevněných cestách z Darwinu přes prakticky celou Západní Austrálii do Perth a pak zpět do Sydney.

Kakadu National Park

Jim Jim Falls, Kakadu National Pak, NT

Ubir, Kakadu National Park, NT

Aboriginské malby, Nourlangie Rock, Kakadu National Park, NT

Hurá do Kimberly

Kimberly je severní část Západní Austrálie. Rozloha přibližně jako Německo a obyvatel asi 40 tisíc. Z toho 17 tisíc v největším městě Kimberley - Broome. Napříč Kimberly vede jedna jediná dálnice (z Katherine do Broome) a pak několik nezpevněných cest pro 4-wheel-drive fanatiky (jednou snad Gibbs River Road pokořím :) )

Z Katherine do Broome je to něco přes 1500 km bez větší civilizace (pár malých městeček), ale příroda je fantastická. Na jednom blogu jsem četl, že tato cesta autorce připomíná kino s plátnem 360° dokola.

"Někde" na cestě - výhled z dálnice, Western Australia

"Někde" na cestě - smiřte se s dlouhými rovinkami, Western Australia

Escarpment Walk, poblíž Gregory National Park, Western Australia

Purnululu National Park aka Bungle Bungles (Kimberly)

Tento národní park je jeden z klenotů Kimberly. Skály připomínající vosí hnízda. Toto místo bylo "objeveno" až v 80. letech 20. století. Aboriginci o něm však věděli již dříve. Nachází se za mezi městečky Kununurra a Halls Creek. Tato dvě městečka jsou od sebe vzdálena přes 300 km. Park se nachází se 50 km mimo dálnici. Vstup je povolen jen pro auta s náhonem na všechny čtyři kola, počítejte z broděním četných creeků (potoků). V době sucha většinou do půl metru hlubokých, v období dešťů je park prakticky po zemi nepřístupný. Alternativou může být vyhlídkový let.

Protože nezpevněné cesty jsou celkem drsné, prakticky půl dne strávíte na cestě z Kununurra do parku (2 hodiny po dálnici, 2-3 hodiny posledních 50 km po nezpevněné cestě). Snadno si tak můžete spočítat, že potřebujete alespoň 2 dny a v parku přespat (je třeba si předem vyřídit povolení ke kempování).

Bungle Bungles National Park, Kimberly, Western Australia

To je pro dnešek vše. V příštím článku se můžete těšit na pobřeží v okolí Derby a Broome (Buccaneer Archipelago), Karijini National Park, Cape Grand National Park a velice dobře známé Shark Bay.
Pokud vás zajímá více, neváhejte se zeptat v komentářích nebo mě kontaktovat.

Druhý megaroadtrip do Northern Territory a Western Australia

2012-07-20T11:42:00.000+02:00

Za necelé 2 hodiny odlétám do Darwinu a chystám se na roadtrip (cca 11 tisíc km, 30 dní). Itinerář je následující:

Darwin
Jabiru
Katherine
Kununurra (514 km, 6 hours 20 mins)
Purnululu National Park
Halls Creek
Fitzroy Crossing
Broome
South Hedland
Tom Price
Exmouth
Coral Bay
Carnarvon
Denham
Kalbarri
Jurien Bay
Lancelin
Perth
Hyden
Esperance
Norseman
Border Village
Port Lincoln
Port Augusta
Cobar
Sydney

Novinky očekávejte na Twitteru či Facebooku ;-)

South Coast roadtrip report

2011-12-28T06:04:00.000+01:00

Vánoční šílenství máte všichni konečně za sebou. Mně se však naštěstí již druhým rokem tomuto povedlo utéct díky dovolené. Minulý rok jsem vánoční období strávil na Tasmánii a Great Ocean Rd a letos jsem se vydal s kamarádkou Terezou na jižní pobřeží New South Wales, tzv. South Coast.

South Coast je velmi oblíbená lokalita na vánoční dovolenou a tak jsem byl varován, že všude bude extrémně mnoho lidí. Protože jsme však vyrazil již 22.12. a vrátili se 27.12., z větší části se nám povedlo davům vyhnout (ty totiž vyráží většinou až 25.12.).

1. den (22.12.)

Ráno jsme vyrazili ze Sydney směr Jervis Bay. Po cestě jsme se zastavili v městečku Kiama, kde je známá veliká blowhole. Byl zrovna bohužel odliv a vítr moc nefoukal, takže blowhole pouze párkrát vystříkla a nepovedlo se nám to vyfotit. Snad někdy příště - je to od Sydney poměrně kousek :).

Pokračovali jsme dále na severní výběžek Jervis Bay. Přijeli jsme na jednu vyhlídku, kde se s námi dal do řeči Řeko-němec, který je Australan. Doporučil nám pár míst (pomocí jeho "streljn" akcentu) a varoval před místními nástrahami jako je třeba agresivní had King Brown. Pár jich prý už při rybaření a bushwalcích viděl, ale že prý pokud se budeme držet vyznačených cest, tak je šance minimální. Rozhovor jsme ukončili prohlášením "Australia.. What a lovely place to live!"

Vydali jsme se na bushwalk na severní části výběžku Jervis Bay. První zastávkou byl vrak malé lodi. Poté se nám nechtělo vracet na stezku a tak jsme šli přes kameny po pobřeží. Samozřejmě jsme hned potkali hada (šlápl jsem od něj asi půl metru..). V tu chvíli jsme nevěděli, co je zač tak nás pěkně rozrušil a pak už jsme si dávali větší pozor :). Později jsme se dozvěděli, že to nebyl King Brown, ale krásný Diamond Python, což je jen škrtič.

Ship Wreck

Diamond Python

Cesta přes kameny a zážitek s hadem nás docela vyčerpal a tak jsme zajeli na kafe do městečka Nowra a pak se vydali za Couchsurferkou, u které jsme měli domluveno, že přespíme. Byla to paní, která je Head of Campus na místním kampusu University of Wollongong. Velmi vzdělaná, inteligentní a milá paní, takže jsme s ní skvěle popovídali (no, hlavně Terka:) ). Patří jí farma poblíž městečka Huskisson a tak jsme přespali uprostřed lesa obklopeni koni, slepicemi, spoustou psů a několika kočkami a pomazlili se s Beady Dragon (ještěrka z Northern Territory).

2. den (23.12.)

Ráno se nám vůbec nechtělo vstávat a dopoledne jsme ještě popovídali s Couchsurfery a tak jsme se vydali dále na cestu až okolo poledne. Bylo nádherné počasí, tak jsme zajeli na místní známou pláž Hyams Beach, kde jsme se pár hodin jen "vyvalovali", procházeli a odpočívali :).

Hyams Beach

Na další noc jsme měli domluveno přespání v městečku Narooma u dalších Couchsurferů (paní s dcerou - Leanna a Melissa). Po cestě jsme se ještě zastavili na pár místech jako je St Georges Basin a v několika přímořských městečkách.

Když jsme konečně dorazili ke Couchsurferům do Naroomy, úžasně nás přivítali, ubytovali v pokoji s výhledem na oceán, holky uvařily večeři, kafe a dokonce jsme od nich dostali vánoční přáníčka, vánoční dárky a christmas crackers!

3. den (24.12.)

Ráno nás Leanna s Melissou provezli po okolí. Nejdřív k přístavu v Narooma, kde jsou úžasné různé odstíny modrého moře ("Narooma" znamená v aboriginském jazyce "clear blue waters"). Také tam bývají tuleni (viděli jsme bohužel jen jednoho) a stojí skála Australia rock.

Narooma

Dále nas Leanna s Melissou vzali na "Cementary beach". Byla to spíše menší zapadlá a neznámá pláž, ale díky tomu velmi klidná a navíc se skvělým výhledem na Glasshouse rocks.

Glasshouse rocks near Cementary beach

Poslední místo, kam nás couchsurferky vzaly byla Central Tilba. To je malé městečko s upravenými starými domečky a s kouzelnými obchůdky. Ano - dobře tušíte, že jsem se trochu nudil, ale zachránila to skutečnost, že tam měli také výrobnu sýra a po ochutnání několika druhů jsme si jeden koupili na večer k vínu. Chybělo nám však ještě to víno, ale naštěstí nedaleko odsud jsme viděli Tilba Tibla Winery, kde jsme po několika ochutnávkách vybrali výborný lehký ovocný Savignon Blanc.

Central Tilba

Odpoledne jsme se s Terkou vydali dále na jih. Naším cílem bylo městečko Eden, kde jsme měli zamluvený motel. Po cestě jsme udělali několik zastávek, jako třeba Mystery Bay a Camel Rock.

Mystery Bay

Camel rock a Tereza (rocks)

Camel rock

Večer jsme se ubytovali, zašli na večeři a v motelu si pak dali vínko se sýrem a zapálili svíčku, kterou nám koupila Leanna v městečku Central Tilba. O té svíčce prodavač řekl, že je stylová vánoční, protože voní jako "baby jesus". Takže už víme jak voní Ježíšek. Hah! :)

4. den (25.12.)

Městečko Eden, ve kterém jsme spali, je obklopeno parkem Ben Boyd National Park. Dopoledne jsme se vydali do jeho severní části:

Pinnacles, Ben Boyd National Park

Ben Boyd National Park

Hancock Point, Ben Boyd National Park

Odpoledne jsme se vydali do jižní části parku. Počasí nám sice již tolik nepřálo (docela se zatáhlo, ale aspoň nepršelo), ale i tak nakonec pěkné :-).

Disaster Bay, Ben Boyd National Park

Green Cape Lighthouse s klokanem

Veškeré cesty po Ben Boyd National Park jsou nezpevněné, prašné cesty. V jižní části parku je pak navíc několik přístupových cest - např. k Pulpit Rock a City Rock, které (ač to tam není značené) jsou již jen pro 4WD. Případně by šlo dojít pěšky (je to vždy jen 1-2 km).

Pulpit Rock, Ben Boyd National Park

City Rock, Ben Boyd National Park

Je to úžasné, jak v rámci jednoho parku člověk může vidět tolik rázů krajiny. Ben Boyd National Park skutečně doporučuju!

Pak jsme se vrátili zpět do Edenu, kde jsme si prodloužili motel o jeden další den.

5. den (26.12.)

Ráno jsme vyrazili z Edenu a měli za cíl se vrátit na Jervis Bay. Dopoledne bylo hezky a zastavili jsme se v Mimosa Rocks National Park. Celkem pěkný :)

Moon Bay, Mimosa Rocks National park

The Mimosa Rocks

Bohužel se počasí pokazilo a tak jsme se vrátili do auta a jeli dále na sever. Po cestě nás potkal takový extrémní déšť a vítr, že řada řidičů zastavovala u krajnice a čekala, až to přejde. V lesích byly popadané větve na silnici a i několik vyvrácených stromů přes půlku silnice, ale brzy jsme naštěstí z lesů vyjeli a tak už to bylo pohodovější.

Nakonec jsme se rozhodli až do Jervis Bay nedojet a začali jsme hledat motel 50 km před ním. Řada motelů již byla vyprodaná (v městečku Milton a Mollymook), ale nakonec se nám povedlo najít jeden (poslední) volný pokoj v Ulladulla. Po ubytování jsme došli pěšky do Mollymook, kde jsme si dali večeři. Při cestě zpět jsme viděli úžasný zapad slunce a výraznou dvojitou duhu přes celou oblohu. Foto máme bohužel jen z telefonu:

Moc pěkný zážitek, ale zas tolik, jako tento pán jsme si to neužili :)

6. den (27.12.)

Poslední den našeho tripu jsme se rozhodli strávit v jižní části Jervis Bay, kde se rozkládá Boodere National Park. Bohužel počasí nám příliš nepřálo, takže moc dobré pocity z tohoto parku nemáme. Nicméně myslím, že i kdyby bylo lépe, tak tento park je prostě trochu slabší. Odpoledne jsme vyrazili zpět směr Sydney a potkali tolik aut, kolik jsem snad nepotkal ani dohromady za celou dobu 13tisíc-kilometrového roadtripu kolem půlky Austrálie. Nekonečné kolony, které se táhly od Sydney až po Jervis Bay bylo něco hrozného. Ještě že jsme jeli druhým směrem!

Závěrem...

Popravdě jsem od South Coast zas tak moc neočekával, protože se na něm nevyskytuje nic moc světoznámého (ve stylu Uluru či Great Ocean Rd), ale vážně moc jsem si ho užil. Jednak díky Couchsurfingu (poznat místní lidi a nechat si doporučit neturistická místa nebo místo na večeři je k nezaplacení), druhak díky skvělým národním parkům (hlavně Ben Boyd National Park) a do třetice díky skvělé spolucestující :).

Pro zajímavost nás benzín (1500 km, spotřeba 13.4l/100km) a ubytování dohromady stálo každého $360 (jeli jsme ve dvou; s tím, že jsme spali 3x v motelu ($125+$125+$150) a 2x u couchsurferů). Pak samozřejmě něco stálo jídlo a pití, ale to jsou takové náklady, které má člověk tak jako tak...

Více fotografií v Picasa galerii South Coast NSW - Roadtrip with Tereza

Tereza a já

South Coast roadtrip

2011-12-21T21:37:00.000+01:00

Po dlouhé době neaktivity na blogu píšu jen krátkou zprávičku - právě vyrážím na týdenní roadtrip s kamarádkou Terkou na jižní pobřeží New South Wales, tzv. South Coast. Plánujeme zastávku na Jervis Bay, v Narooma, na Vánoce budeme v ráji (v Eden) a pak se uvidí.

Držte nám palce, ať vyjde počasí!

Jak jsem získal sponsorship visa

2011-07-17T08:58:00.003+02:00

Vzhledem k tomu, že mi byla před krátkou dobou schválena business visa (Temporary Business (Long Stay) - Standard Sponsorship Sponsorship (Subclass 457)), řekl jsem si, že by se někomu mohlo hodit, kdybych se podělil o své zkušenosti, které jsem při vyřizování získal.

Jak to celé začalo

Do Austrálie jsem přiletěl koncem července 2010 na studentská víza (odborná škola). Po troše cestování a začátku školy jsem se začal poohlížet po práci. Vzhledem k tomu, že mám vystudované Computer Science a pár let praxe na part-time, hledal jsem něco v oboru. Do týdne jsem práci sehnal a nastoupil do malé firmy (lehce přes 20 zaměstnanců) zabývající se Search Engine Marketingem a Search Engine Optimization na pozici software developera (vývoj interních a reportovacích aplikací).

V lednu (to jsem ve firmě pracoval cca 3-4 měsíce), když jsem se vrátil z dovolené, se se mnou dal do řeči šéf a přišlo na téma, jaké mám plány do budoucna. Zmínil jsem, že se plánuji v červenci vrátit do ČR. Trochu ho to naskočilo a zeptal se, jestli bych v Austrálii nezůstal, kdyby mi pomohli zařídit pracovní víza. V tu chvíli jsem byl rozhodnutý, že se vrátím do ČR, abych dokončil magisterské studium a tak jsem jeho nabídku decentně odmítl, že mám jiné plány.

Přes víkend se mi to však rozleželo a došel jsem k závěru, že je to zajímavá příležitost, které zkusím využít. Zeptal jsem se ho tedy, zda nabídka stále platí, na což odpověděl kladně.

Bylo stále dlouho do konce platnosti studentských víz a tak nebyl žádný spěch a nějaký čas se nic nedělo. V únoru jsme to opět začali řešit, ale protože jsem měl nějaké volno ve škole, rozhodl jsem se, že procestuji kus Austrálie. Podnikli jsme proto několik kroků, abychom vyřizování zahájili. Nebylo však už příliš času do podání žádosti - mám totiž pocit, že když se podá žádost, může si mě imigrační pozvat např. na pohovor a tak by nebylo vhodné, abych v tu dobu odjel na měsíc ze Sydney. Rozhodli jsme se proto, že s žádostí počkáme do mého návratu z roadtripu.

Co bylo třeba zařídit

Teprve koncem dubna 2011 tedy začalo pořádné vyřizování. Začal jsem připravovat potřebné podklady jako je:

ověřená kopie pasu (musel jsem zajít k notáři),
potvrzení o (novém) zdravotním pojištění (splňující požadavky víza 457; lze sjednat online a musíte předem zaplatit první období (já zaplatil první měsíc); konkrétně jsem šel po ceně a vybral IMAN Australian Health, Budget Visitor Cover 190 Plan za $71/měsíc),
životopis,
doporučující dopis od bývalých zaměstnavatelů za poslední 2 roky (musel mě doporučit i současný zaměstnavatel, který mi sponsorship nabídl, což mi přijde divné, ale migrační agent to chtěl) - podepsaný a s razítkem (takže jsem ještě mailoval do své bývalé firmy a žádal je o tuto laskavost),
kopie vysokoškolského diplomu,
podepsaná pracovní smlouva (nominace), kterou mi připravil zaměstnavatel,
a nakonec samozřejmě jsem musel vyplnit vlastní formulář s žádostí o víza.

Vše jsem naskenoval a poslal našemu agentovi, který vše zařizoval.

Navíc ze strany firmy současně musela být oficiálně vypsána pozice, nominovali mě a já musel nominaci přijmout (zjednodušeně a nejspíš také nepřesně řečeno...).

Odeslání žádosti a čekání...

Agent následně vše podal a už jsem musel jen čekat. Čekal jsem 4 týdny bez jakýchkoli nových informací. Před nástupem do práce jsem měl naplánovanou dovolenou v ČR a let byl již další týden. Měl jsem sice ještě platná studentská víza na odbornou školu; měl jsem před sebou ještě jeden Term, ale nechtěl jsem ho dokončovat a platit a tak jsem do poslední chvíle vyčkával. Bál jsem se, že odletím a víza stála nebudou vyřízena a ještě by mě mohla škola "udat", že tam nechodím a že jsem si nezaplatil další Term a tak jsem se rozhodl zažádat o Bridging Visa B ($95; agentu uvedl, že je schválí tentýž den).

A tak den před odletem do ČR (!!) jsem šel na imigrační úřad (kousek od Central Station) s žádostí o Bridging Visa B, kde se divili, že letím druhý den a žádám až teď. Nicméně pochopili, že jsem čekal do poslední chvíle, jestli mi business visa neschválí. Milá paní u přepážky na imigračním úřadě (tipuji že Indka) mi řekla, ať si jdu sednout do Waiting area a počkám, že zjistí, co s tím jde dělat.

Asi za půl hodiny si pro mě přišla, vzala mě zpátky k přepážce a s úsměvem oznámila, že mi byla schválena business visa! A bridging tedy nepotřebuji... :)

Hned z imigračního jsem šel do školy, ze které jsem se odhlásil z důvodu přechodu na jiná víza.

Tak a to je celá pohádka o získávání sponsorship víz. Pokud máte nějaké otázky či poznámky, uvítám je v komentářích.

Klokaní ostrov a další místa Jižní Austrálie (Australský Mega-Roadtrip, 2. část)

2011-05-22T18:49:00.001+02:00

Pokračování minisérie článků z megaroadtripu. Kangaroo Island si rozhodně nenechejte ujít!

(16.3.2011) Z Beachportu jsme se další den vydali do městečka Robe. Takové malé, pěkné, čisté, poklidné.

Jestli se to dá tak říci, největší turistickou atrakcí tam je tento obelisk na jednom z výběžků.

Obelisk v Robe

Panorama s obeliskem a Míšou :)

Na kraji Robe byl taky takovýto obrovský humr. Jeep je proti němu prcek :)

V Robe jsme se moc dlouho nezdrželi a pokračovali jsme do Coorang National Park, což je takový dlouhý park na pobřeží měřící asi 145 km. Skládá se z různých vyschlých jezer, nevyschlých slaných jezer a lagun. Podél parku vede dálnice, ale když chcete něco vidět, je třeba z ní sjet. Zamýšlel jsem kousek projet přímo po pláži, ale bohužel asi po 5ti kilometrech byla na pláži uzavírka, takže jsme se s nepořízenou museli vrátit na hlavní silnici. Přesto jsme si na pár vyhlídek zajeli.

Trocha jízdy v písku do kopce (a z kopce)

Vyschlé jezero

Vyschlé jezero - úplná měsíční krajina

Kangaroo Island

Večer jsme dojeli až na samý výběžek Cape Jervis, ze kterého vyplouvají trajekty společnosti SeaLink (jediná lodní přeprava na Kangaroo Island). Neměli jsme ale rezervovanou plavbu a kancelář tam už byla zavřená. Naštěstí šlo zavolat na telefonní číslo, které bylo na dveřích kanceláře uvedené a po téměř půlhodinovém telefonátu jsem kartou zaplatil trajekt (tam a zpět) a jednu noc ubytování. Za tento "balíček" jsme dostali nějakou slevu, ale i tak jsou to pacholci a bylo to docela drahé :).

Pak nás už čekal jen západ slunce nad Kangaroo Islandem (respektive za autem - viz obrázek níže) a pak honem do postele. Tedy vlastně do kufru, kde jsme si pustili Big Bang Theory na dobrou noc :).

Západ slunce nad Kangaroo Islandem

(17.3.2011) Další den nás čekala ráno plavba na Kangaroo Island. Shlédli jsme instruktážní video, jak si máme dávat pozor na zvěř, které je na ostrově mraky. Hned jak jsme vyjeli z trajektu, byli jsme neustále ve střehu. Čekali jsme klokana v každé zatáčce, ale nikde žádný.

Taky běžně vozím barovou stoličku a "Kakadůa" v kufru, ale tohle tedy můj kufr není

Bez větších zastávek jsme dojeli až do Seal Bay - zátoka, kde divoce žijí lachtani, tuleni a lvouni. Vlastně v tom mám zmatek. "Seal" je tuleň, ale rozhodně tam byli "sea-lions", což jsou lvouni či lachtani. Tak si vyberte. Rozhodně to bylo zajímavé. Byli tam jak neskutečně obří líní lachtani, tak i malá hravá lachtaňátka, která neustále dorážela na ty polehávající dospělé.

Zajímavé je, že lachtani lezou až kilometr do vnitrozemí - a tak byly vybudovány chodníčky nad zemí, aby turisti nenarušovali jejich prostředí.

Rozklikněte si hned první panorama - uvidíte, kolik jich tam polehává.

Seal bay

Dalšími zastávkami byl Elle Point a Emu Bay.

Elle Point

Emu Bay

Pak už jsme se odebrali do Kingscote, což je městečko, kde jsme měli zaplacené ubytování. Přijeli jsme tam a nikde nikdo. Na nástěnce u kanceláře však byl připíchnutý papír "for Peter". Papír jsem rozbalil a na druhé straně byla mapka, kde je naše chatička a že klíče jsou ve dveřích. Druhý den ráno v kanceláři zase nikdo nebyl, tak jsme prostě odjeli a nechali opět klíče ve dveřích :).

Teď ale ještě zpět k předchozímu dni :). Každý den v Kingscote (myslím, že v 17h) přijíždí jeden dědula, tzv. "Pelican man" krmit pelikány do místní zátoky. Pelikáni jsou už na něj zvyklí a sami se tam pár minut před pátou slétají. Spolu s turisty. Akorát že jedni nažrat a druzí dívat a fotit. Prostě taková symbióza.

Běžný pelikání chit-chat

Pelican man provokuje pelikány tím, že krmí racka, co má na hlavě :)

Tady už je ale Pelican man v akci a krmí své "svěřence"

Pelikáni se rvou u jídlo spolu s racky

Protože jsme zvířátek pořád ještě neměli dost, vydali jsme se ještě na večer na tučňáky. Za tmy jsou totiž aktivní a tak jsme si zaplatili malou noční tour a slečna průvodkyně nás provedla podél pláže, kde volně žijí a posvítila nám na ně červeným světlem, které oni nevidí. Se stativem se mi povedlo pár fotek vyfotit. S bleskem se samozřejmě fotit nesmělo. Chudáky tučňáky by to oslepilo na několik minut.

Sice jsme viděli dohromady jen asi 4 tučňáky, ale dostali jsme odborný výklad od slečny, co do nich byla evidentně velmi zapálená.

Tady se schovávalo hned několik tučňáků.

Tučňáci sice den zrovna začali a nejspíš propařili celou noc, ale my se odebrali do naší chatičky a zalehli.

(18.3.2011) Další den jsme jeli až na druhý konec ostrova. Po cestě jsme se zastavili v takovém malém, zřejmě soukromém, koalím parčíku, kde hodíte při vstupu do kasičky dolar a můžete se procházet a hledat ve stromech koaly :). Míša jako správná Češka nadhodila otázku "proč do kasičky házet dolar, když to nikdo nehlídá", ale nakonec také přispěla :).

Potkal jsem tam nějakou Kanaďanku, co tam byla se svými syny. Nemohli žádnou koalu najít a tak jsem jí zavedl na místo, kde jsem koalu viděl. Ta byla samozřejmě stále na svém místě a tak měli radost, že jsem jim jí ukázal. Zrovna se koala probudila, protože se potřebovala nutně podrbat.

S Kanaďankou jsme se pak ještě chvíli bavili. Například zmínila, že jí přijde v Austrálii drahý benzín. To stál asi $1.35, tedy cca 24 Kč/litr. Za kolik je benzín v Kanadě, hmm? :))

Další zastávkou byly Remarkable Rocks. Je to takové větrem zvětralé seskupení opravdu velkých šutrů.

Remarkable Rocks

Jak dokumentují tyto dvě fotky, fičelo to tam fakt pořádně.

Poblíž bylo další místo s lachtany, tak jsme se tam samozřejmě vydali. Kolik najdete lachtanů, když fotky rozkliknete? :) Nejblíže tipující vyhrává zpáteční letenku do Sydney!

Devil's arch

Větru jsme už měli plné zuby a tak jsme se vydali přes celý ostrov zpátky směrem k trajektu. Trajekt jsme měli rezervovaný na druhý den ráno. Přijeli jsme do městečka, odkud trajekt vyjíždí a zrovna se naloďovala auta na poslední večerní trajekt. V kanceláři jsem se zeptal, jestli bychom mohli jet už dnes. Měli stále spoustu volného místa a tak jsme se nalodili a dopluli na pevninu. Byli jsme docela rádi zpět :). Byla sice už tma, ale nakonec jsme dojeli až do Adelaide, kde jsme přespali opět v kufru, ale tentokrát né s výhledem na moře, ale u KFCčka ;-).

Adelaide

(19.3.2011) Adelaide jsme spíše jen tak narychlo proletěli. Ve srovnání se Sydney mi ale přišlo nádherně klidné, uvolněné. Nemůžu o něm říci o moc více, protože jsme v něm strávili akorát dopoledne a nějak nás nelákalo se zdržovat více. Už jsme se těšili na outback.

Další rychlou zastávkou byl Port Pirie s moc pěknou a knihovnou a nádražím.

Pak jsme projížděli okolo pohoří Flinders Ranges. Tam by člověk mohl strávit několik dní bushwalkingem, ale předpověď počasí na další dny tam nebyla příliš příznivá a poměrně by to byla i zajížďka, podívat se na ta nejzajímavější místa. Proto jsme udělali jen takovou menší zajížďku a vyjeli na vyhlídku.

Flinder Ranges panorama - moc pěkné kopečky, doporučuji rozkliknout :)

Pak jsme už jen dojeli do Port Augusta, což je taková největší australská křižovatka - na jih bychom se vrátili do Adelaide, na východ do Sydney přes Broken Hill, na západ to vede do Perthu - a my se vydali na sever, směrem do rudého středu. Přes Coober Pedy na Uluru.. ale o tom až příště :)

Předchozí díl: Australský mega-roadtrip (1. část)
Mé album z celého roadtripu: Australia Megaroadtrip.

300 dní v Austrálii! A něco málo o mých plánech do budoucna

2011-05-21T21:53:00.001+02:00

Dnes je to 300 dní, co jsem přiletěl do Austrálie. A za 30 dní (22. června) hurá na dovolenou do ČR!

Proč "dovolenou"? Protože už mám koupenou letenku zpět do Austrálie (na 9. července). Původně jsem zamýšlel v Austrálii zůstat jen na rok, ale dostal jsem zde pracovní nabídku a pokud vše klapne, 11. července bych nastoupil do práce v Sydney na plný úvazek (btw: mají tu jen 38 hodin týdně) na pozici "Web Data Administrator" (víceméně zkrátka programátorská pozice - software developer se zaměřením na zpracování především web analytics dat). Firma, pro kterou pracuji, mi tuto pozici oficiálně nabídla jako dvouletý kontrakt a pomohla mi zařídit vše potřebné k získání takzvaného "sponsorshipu". Plný a správnější název těchto víz je "Temporary Business (Long Stay) - Standard Business Sponsorship (Subclass 457)".

Momentálně čekám na rozhodnutí imigračního úřadu, takže mi držte palce! ;-) Možná případné zájemce o tato víza potěším tím, že plánuji napsat článek o tom, jak o tato víza žádat a také jak je to s přechodem ze studentských víz. A jestli mi je zamítnou, tak snad dostanu alespoň turistická a strávím 3 měsíce na cestách a objedu Austrálii kolem dokola! ;-)

Australský Mega-Roadtrip (1. část)

2011-05-13T21:43:00.007+02:00

Je to více než měsíc, co jsem se vrátil z roadtripu a bohužel jsem vás, věrné (i nevěrné a i náhodné) čtenáře, tak trochu zanedbával. Konečně jsem se však odhodlal pár řádků sepsat.

Ve článku popíši, jak celý roadtrip začal a jeho první tři dny, během kterých jsme ze Sydney přes Melbourne a Great Ocean Road dojeli až do Jižní Austrálie.

Jak to celé začalo

Cestoval jsem s Míšou, což je slečna, kterou jsem náhodně v prosinci oslovil po Facebooku, protože jsem na ní nějak narazil, že je v Sydney. Vyměnili jsme si pár zpráv o tom, kdo tu co děláme a já s jinou partou odjel do Tasmánie a nijak jsme nebyli v kontaktu. Až začátkem února jsme se opět zkontaktovali a Míša mi pověděla o jejích plánech, jak si užije konec pobytu v Austrálii cestováním s nějakou její partou. Tyhle plány se jí však během pár dnů zhroutily a začala být trochu zoufalá, co podnikne a zeptala se, jestli bych si nemohl vzít 3 týdny volno z práce. V práci nebyl problém, ale ve škole jsem měl jen 1 týden prázdnin. Vyrazit na roadtrip bylo však silnější a tak jsem jí řekl, že by to mělo jít.

Vlastně jsem měl trasu už dlouho vymyšlenou, jen jsem hledal někoho, kdo bude mít měsíc čas. Protože se trasa Míše líbila (a potřebovali jsme na ni více než 3 týdny), ze 3 týdnů jsme udělali 4 týdny a začali hledat další 2 lidi, co by s námi jeli. Ani pořádně nevím jak, ale Míša narazila na kluka a jeho kamarádku, co by s nám jeli. Sešli jsme se s nimi a vzájemně si byli sympatičtí a oni řekli, že nám do týdne roadtrip potvrdí. Nakonec se jim však zkomplikovala situace a tak nějak neřekli pořádně ani ano, ani ne - ale prý ať se na ně nevážeme. Hledali jsme tedy dál, ale bylo to dost na poslední chvíli a na měsíc jen tak někdo nevyrazí. Nakonec jsme se tedy vydali ve dvou.

"Nic moc začátek našeho roadtripu"

... Touto větou začala série článků, které má spolucestovatelka vydala na svém blogu. Míša totiž v noci před odjezdem měla rozlučku se spolužáky z jazykovky, která byla prý sice super, ale skončila tak, že jí její spolužačka na parketu při tanci (po minutě, co začali tančit) šlápla na kotník tak nešikovně, že Míše nohu naprosto vyřadila z provozu. Odjela taxíkem domu (musel jí ještě pomáhat kamarád, protože by sama prostě nedošla ani od taxíku do bytu). Dorazila domů asi ve 3 hodiny a my měli v plánu vyrazit asi ve 4 ráno (abychom stihli ujet 900 km do Melbourne a večer se prošli po městě). Okolo 4. hodiny ranní jsem k ní přijel a volám jí. S kocovinou připajdala a doufala, že noha bude brzy lepší. Přenosil jsem tedy tašky do auta a vyrazili jsme. Odjezd bychom za normálních okolností odložili, ale slíbil jsem ještě nějakým dvěma Němkám, že je vezmeme do Melbourne.

V Melbourne nás čekala ještě smůla v podobě toho, že jsme nemohli sehnat motel. Běžně bývá místa dost, ale zrovna bylo před závody formulí a my neměli rezervaci. Bezúspěšně jsem obvolal 15 motelů, až nakonec do jednoho motelu nepřijeli nějací hosté a tak jsme se se štěstím ubytovali.

Melbourne (Victoria)

Druhý den jsme se prošli po Melbourne.

Projeli jsme se historickou tramvají a prošli pár nejzajímavějších míst, shlédli vystoupení jednoho vtipného street performera (viz video níže) a dali si zmrzku v McDonaldu (za 50 centů - neuvěřitelné!). Počasí se pak trochu zhoršilo, ale naštěstí Míša vymyslela jít do Imigračního muzea, které vážně stálo za to. Kromě spousty informací o tom, jak se imigrace v Austrálii vyvíjela, tam byla možnost shlédnout ukázky imigračních pohovorů (jak to probíhalo v různých obdobích až po současnost) a mohl si je člověk zkusit sám vyhodnotit (ohodnotit kvalitu odpovědí a odhadnout, zda by rezidenturu ten člověk dostal).

Míša statečně celý den odpajdala, ale večer se to dramaticky zhoršilo a my jeli na pohotovost. V nemocnici jsme strávili romantický večer i s happy-endem v podobě výsledků z rentgenu - že nic zlomeného nemá. Dostala stahovací ponožku, nadopovali jí prášky proti bolesti a řekli, které prášky si má koupit. Moc milá mladá paní doktorka, která když se dozvěděla okolnosti (že jsme zrovna začali cestovat) tak byla z toho úplně nešťastná, jakou máme smůlu a řekla, že být ona v její situaci, tak prostě pokračuje a bude s bolestí bojovat.

Lehce zdrogovanou spolucestovatelku jsem naložil do auta a jeli se vyspat do motelu.

Great Ocean Road (Victoria)

Nakonec jsme se druhý den vydali dále na cestu a doufali, že se noha zlepší. Prášky proti bolesti zafungovaly a Míša mohla na nohu dokonce i došlápnout! :) To bylo hned veseleji. Vydali jsme se na Great Ocean Road, zastavili se v Lorne na piknik a povedlo se nám stihnout západ slunce u Dvanácti apoštolů, což byla moc pěkná podívaná, za kterou jsem rád :) (při minulé návštěvě Great Ocean Rd mi to bohužel nevyšlo).

Západ slunce u Dvanácti apoštolů

Noc jsme se rozhodli strávit v autě. Všechny naše věci jsme přestěhovali na přední sedačky a vyspali se v kufru. V noci bohužel teplota výrazně klesla a my se probudili zimou. Rozespalý jsem se přes všechny věci na sedačce řidiče natáhl a otočil klíčkem, abych nastartoval motor a trochu přitopil. No, trochu to pomohlo, ale noc to nebyla příjemná. Kdybychom se teple oblékli, tak by to šlo, ale podcenili jsme to (a neměli jsme s sebou maminky, které by nám to doporučily :)).

Když začalo pomalu svítat, došli jsme pár set metrů na pobřeží a čekal nás opět pohled na Dvanáct apoštolů - tentokrát při východu slunce a v lehkém oparu.

Východ slunce u Dvanácti apoštolů

Zatopili jsme v autě snad na 30 stupňů, abysme trochu rozmrzli a vydali se na klasické zastávky na Great Ocean Rd jako je London Bridge, The Grotto a další:

London Bridge

Má oblíbena Bay of Martyrs/Bay of Islands

Neodolal jsem a musel jsem vyplašit racky :)

Přejezd do South Australia

Ještě tentýž den jsme navštívili Petrified forest (zkamenělý les), což ve skutečnosti zkamenělý les není, ale odkryté usazeniny, které jej připomínají. Všimněte si větrných elektráren za nimi. Větrníků tam bylo vskutku požehnaně. Já se je snažil na svých fotkách nemít či maximálně skrýt. Ale Míša to kompenzovala a skoro nefotila nějaký "pitomý" Petrified forest, ale jen větrné elektrárny. Asi nějaká prazvláštní ekoúchylka.

Petrified forest

Následovala cesta do Mount Gambier, což je městečko na hranicích Viktorie a Jižní Austrálie s kráterem, kde je nádherné čistě modré jezero. Nevěřil jsem vlastním očím :)

Mount Gambier, Blue Lake

Poslední zastávkou dne byl Beachport, kde jsme zašli na výborný domácí burger a ubytovali se v moc pěkném "deluxe" pokoji. Né že bychom byli tak hogofogo, ale standardní "sockapokoje" už byly vyprodané :).

Beachport Motor Inn

Na to, že první den jsme jen jeli, tak jsme za ty tři dny stihli mnoho, že? A to jsem řadu míst vynechal.

V příštím díle se můžete těšit na Kangaroo Island, Adelaide a možná i Coober Pedy.

Mé album z celého roadtripu: Australia Megaroadtrip.

Australský Mega-Roadtrip

2011-04-24T12:18:00.002+02:00

Naše trasa (Zobrazit na Google Maps)

Je to sice možná trochu netradiční začít shrnutím, ale proč ne. Podívejte se na náš roadtrip v číslech:
Za 29 dnů jsme s Míšou:

najeli 12900 km,

to je jako 61× po D1 z Prahy do Brna (takže jako kdybychom každý den jeli z Prahy do Brna a zpět),
nebo 7,7× vzdušná vzdálenost Praha - Moskva,
nebo 2× vzdušná vzdálenost Praha - New York,
nebo 1× vzdušná vzdálenost Praha - západní cíp Austrálie.

spálili 1500 litrů benzínu (s průměrnou spotřebou 11.8 litrů na 100 km),
strávili 165 hodin v autě (tj. průměrná rychlost cca 80 km/h) - přesněji řečeno tolik hodin byly klíčky v zapalování,
spali v 20ti různých motelech (z toho několik "backpacker" ubytoven),
spali 5× v kufru Jeepu (většinou na parkovišti McDonalds :-) ),
jeli 4 krát na lodi,
nafotili 4400 fotek,
navštívili 5 států Austrálie (New South Wales, Victoria, South Australia, Northern Territory, Queensland),
nenavštívili 3 státy Austrálie (Western Australia, Tasmania a Australian Capital Territory)
4× měnili čas při změně časového pásma,
poslechli asi 300 songů od INXS, 100 songů od Midnight Oil (z toho tak 50× Beds are Burning),
a dohromady utratili přibližně 6000 australských dolarů, tedy lehce přes 100 tisíc Kč...

Na fotky se můžete podívat na mojí Google Picasa - Australia Megaroadtrip.

To by pro začátek bylo vše. Pokud se chcete dočíst více, můžete mrknout na blog mojí spolucestovatelky Míši, které se povedlo psát během roadtripu :).

Nejsem si jist, jestli se mi někdy podaří také něco sepsat. Přecijenom za ten měsíc cestování se toho událo tolik, že by to skoro vydalo na knihu - a na to si netroufám ;-)

Po rozkliknutí článku se vám navíc zobrazí itinerář našeho tripu.

Itinerář:

(NSW) Sydney,
(VIC) Melbourne,
(VIC) Great Ocean Road,
(SA) Mount Gambier,
(SA) Kangaroo Island,
(SA) Adelaide,
(SA) Port Pirie,
(SA) Port Augusta,
(SA) Woomera,
(SA) Coober Pedy,
(NT) Uluru (Ayers Rock Resort),
(NT) Kings Canyon,
(NT) Alice Springs,
(NT) Tennant Creek,
(NT) Katherine (Nitmiluk/Katherine Gorge National Park),
(NT) Kakadu National Park,
(NT) Darwin,
(NT) Litchfield National Park,
(NT) Katherine,
(NT) Three Ways,
(QLD) Mount Isa,
(QLD) Airlie Beach,
(QLD) Rockhampton
(QLD) Agnes Water
(QLD) Bundaberg,
(QLD) Gympie,
(QLD) Sunshine Coast,
(QLD) Brisbane,
(QLD) Gold Coast (Surfers Paradise),
(NSW) Byron Bay,
(NSW) Coffs Harbour,
(NSW) Port Macquarie,
(NSW) Sydney.

Aktuální zpravodajství z mega roadtripu

2011-03-19T13:49:00.001+01:00

Momentálně si užívám měsíčního roadtripu. Máte-li zájem, můžete se dozvědět aktuální informace na:

twitteru (krátké zprávy; viz pravý sloupec),
Latitude (moje aktuální geolokace - viz pravý sloupec),
facebookové galerii (fotky) nebo na
blogu mé spolucestovatelky Míši (4 blogposty za první týden! :) ).

Roadtrip do Tasmánie, Victorie a outbacku (3. část)

2011-02-09T21:06:00.010+01:00

V prvním díle jsem popsal Tasmánii, ve druhém Victorii a nyní přichází třetí - závěrečný - díl o outbacku. Takže neváhejte a čtěte dále :)

(25.12.) Po Štědrém dni jsme se probudili a vyrazili na sever - do Grampians National Parku. Myslím, že nejsilnějším zážitkem z této oblasti byly kobylky. Projížděli jsme roji kobylek. Většina aut měla z toho důvodu připevněné síťky na předku auta - na chladiči - aby se jim nezanesl (v infocentrech byly prospekty o epidemii kobylek varující, že se kvůli nim může i přehřát motor).

Nicméně v autě to ještě šlo. Horší bylo, když jsme vystoupili z auta a chtěli se kousek projít pěšky. S každým krokem se vznesly desítky kobylek a některé nešiky omylem skočily i na vás. V případě větších hejn kolikrát skákaly i do obličeje či vlasů, což už bylo od nich docela nepěkné.

Byli jsme se projít v místním "Grand Canyon". Bohužel bylo zataženo a tak fotky úplně nevyniknou, ale bylo to celkem hezké :). Dokonce i kobylek bylo v tomhle místě méně.

Grampians National Park - Grand Canyon

Další místo, co jsme navštívil byl "The Pinnacle". Byla to středně dlouhá procházka - asi na hodinu a půl na cestu tam a stejnou dobu zpět. Nicméně jednalo se o vysokou skálu s pěkným výhledem - a to jsme si prostě nemohli nechat ujít :).

The Pinnacle

Ještě jsme navštívili vodopády, které už nevím, jak se jmenovaly a pár vyhlídek (např. Balconies), ale jak bylo zataženo a už se pomalu stmívalo, tak nemá cenu ani vkládat fotky.

STOP. Hammer Time! MC Hammer by měl radost - viz jeho písnička Can't Touch This, kde to zpívá :). Ozíci jsou vtipálci.

Taky jsme viděli volně procházet se emu

A to bylo vše, co jsme ten den stihli. Ubytovali jsme se v Horshamu.

(26.12.) Vyrazili jsme s Horshamu a nikam nespěchali. Tento den nás čekala jen 300 km dlouhá cesta do Mildury, což je dobrý výchozí bod pro Mungo National Park - na ten to však chce mít celý den.

Při cestě jsme žádná extra zajímavá místa nenašli, tak jsme se projeli po Hattah-Kulkyne National Park. Ačkoli je to park veliký, rozhodl jsem se publikovat jen 3 velmi různorodé fotky: bush z vyhlídky, bush bez vyhlídky a bush s Jeepem :)

Hattah-Kulkyne National Park - bush z vyhlídky

Bush bez vyhlídky

Bush s Jeepem

Také jsme v tomto parku natočili alternativní klip k písničce Men At Work - Land Down Under. Fakt ta jízda k té písničce sedla. Snad Alena jednou sestříhá všechna natočená videa :). Každopádně byla to fajn projížďka pěknými cestičkami po bushi (písek, hlína).

Poměrně brzy jsme dorazili do Mildury, kde jsme se ubytovali, nakoupili zásoby na další 2 dny a jeli k řece, kde jsme se prošli.

(27.12.) Na tenhle den jsem se moc těšil - celodenní návštěva Mungo National Park. Čekalo nás více než 350 km bez jediné benzínky (většina po nezpevněných cestách) a bez pořádného zdroje vody. Tak nějak jsme se na to připravili a vyrazili.

Po 100 kilometrech ničeho jsme dorazili na tohle rozcestí uprostřed Mungo National Park:

Jak vidíte, vše bylo docela daleko.

Zajeli jsme na lookout a pak do Visitors Centre, kde jsme samoobslužně zaplatili poplatek. Zajímavostí také bylo, že tam měli WiFi - dostupný však byl jen lokální informační web a možnost stažení brožury v PDF. Pak nám už nic nebránilo vydat se do vyslechlého jezera Mungo na útvary, které se nazývají Walls of China:

Walls of China

Pěkné, ne? :) Mně se to líbilo moc. Popravdě jsem původně myslel, že se jedná o jeden veliký útvar, ale v podstatě se jedná a spoooustu takovýhle pískovcových skal.

V Mungo NP jsou také písečné duny, kde vznikla tahle má oblíbená fotka. Díky Aleno a promiň! Víte, ono to sice vypadá efektně, ale při focení jsem fotografce kopnul písek do obličeje - proto ta omluva.

Beret Down Under

Dále jsme se zastavili ještě na jedné vyhlídce na Walls of China. Tam se však nesmělo už procházet tak volně, jako v té oblasti na těch čtyřech fotkách výše - smělo se jen po vyznačených cestičkách nebo dřevěných plošinách.

Poté už jsme v podstatě jeli směr Broken Hill. Byla to více než 300 km a po cestě jen dvě malé vesničky (Pooncarie, Meninde). Provoz tam prakticky nebyl žádný - potkali jsme za celou cestu (mimo vesnice) asi tak 4 auta. V této oblasti je zvykem, že řidiči na sebe mávají, protože to není moc časté někoho potkat.

V jedné té vesnici po cestě jsme si odskočili na veřejné záchodky. Zaujaly nás tam místní slečny, které opřeny o zeď poslouchaly hudbu z telefonu (btw nebylo tam pokrytí ani Telstry) a usoudili jsme, že asi čekaly na nějakého prince, co bude projíždět okolo na koni a zastaví se na veřejných záchůdcích vyčůrat a vysvobodí je z toho zapadákova.

Nakonec jsme dorazili do Broken Hill. V prvním motelu už bylo obsazeno, ale paní recepční byla tak hodná, že zavolala do jiného motelu, kde měli volno. Paní v telefonu mi řekla adresu a nadiktovala kód k elektronickému zámku. Popojeli jsme pár ulic naťukali jsme kód na klávesnici u dveří a zámek se otevřel. Prima. A platili jsme až druhý den ráno. Takhle to asi na moc místech nefunguje ;-)

Btw: Broken Hill je těžařské město a mají ulice pojmenováné podle prvků, šutrů a všeho co souvisí s minerologií; my bydleli v Crystal Street

Po ubytování jsme se ještě rychle vydali za město do Living Desert - podívat na Sculptures. Věděli jsme, že je to velmi populární místo na západ slunce. Musí se ještě kus pěšky a zaplatit (opět samoobslužně) vstup. Chvíli to vypadalo, že už jedeme pozdě a západ nestihnem (navíc tam zavírají bránu), ale nakonec nás zachránila změna časového pásma při příjezdu do Broken Hill (mají půlhodinový časový posun), takže jsme měli o 30 minut víc :-).

(btw pro upřesnění - pro případné zájemce o Sculptures v Broken Hill - přímo ke Sculptures se může jet i autem, ale je třeba si extra vyzvednout klíč ve Visitors Centre, které již bylo zavřené.. ale i pěšky je to kousek - tak 10 minut do kopce).

Sculptures

Západ slunce u Sculptures

(28.12.) Další den jsme dopoledne navštívili Silverton - místo, kde se natáčel Mad Max.

Silverton Hotel a asi replika vozítka z Mad Max

Originální auto a vozítka z Mad Max

Po Silvertonu jsme se vrátili do Broken Hill, vzali plnou nádrž a vydali se směr Sydney. Je to 1150 km po rovných dobrých silnicích, kde se jede stále 100 nebo 110 km/h. Ačkoli jsme měli plnou nádrž, benzín mi ubývá tempem 12l/100km a nádrž je papírově 87.4 litrů. Když si to spočítáte, vyjde vám dojezd 728 km. Po ujetí 455 km do Cobaru jsme udělali taktickou chybu, že jsme benzín nevzali a jeli dál.

80 km od Cobaru vesnice - žádná benzínka. Vesnice po dalších 20 km - žádná benzínka. Dalších 30 km - vesnice - žádná benzínka. A tak dále. Do Dubbo je to z Broken Hill celkově 753 km. Zbývalo nám ještě 70 km a palubní počítač už ukazoval dojezd nula. A pak - Ha! Vesnice s benzínkou. Záchrana! Nikoliv. Měla do osmi a už bylo půl deváté.

Risknul jsem to a jel dál. V další vesnici byla situace obdobná - benzínka, ale nikoli non-stop. Už jsme docela znejistili; vypli jsme klimatizaci a snížili tak průměrnou spotřebu na 11.9l/100km ;-). Začalo se mi v hlavě odehrávat, jak budeme v noci v 23h stopovat, aby mě někdo vzal do Dubbo a vrátil jsem zpět stopem s kanystrem nakrmit Jeepa (nebo doufat, že někdo kanystr poveze a benzín prodá).

Nicméně - nakonec jsme na tu jednu nádrž do Dubbo dojeli. První benzínka byla samozřejmě taky zavřená. Druhá také. Ale třetí byla už konečně otevřená. Do 87.4l nádrže se nakonec vešlo lehce přes 99 litrů. Toho benzínu nám tam asi fakt už moc nezbylo :-).

Nakonec jsem se rozhodl celou cestu z Broken Hill do Sydney ujet bez spaní, takže někdy okolo 2. hodiny ranní jsme byli doma.

Závěrem k celému tripu: Tuhle trasu - Sydney - Melbourne - Tasmánie - Great Ocean Rd - Mungo NP - Broken Hill - Sydney můžu jedině doporučit. Myslím, že to byla přehlídka fakt parádních a různorodých míst. Pobřeží, hory, skály, bush, polopoušť, outback. Paráda.

Pokračovat můžete čtením prvního (Tasmánie) nebo druhého dílu (Great Ocean Rd, Victoria),
a také si můžete prohlédnout více fotek z roadtripu.

P.S.: Na příští trip už mám koupený kanystr ;-)
P.S.S.: Vypadá to, že v polovině března vyrazím na 3 týdny na další roadtrip - Sydney - Melbourne - Adelaide - Flinders Range NP - Coober Pedy - Alice Springs - a zpět - Broken Hill - Dubbo - Sydney. Jestli to vyjde, tak ~~momentálně mám dvě volná místa v autě, tak se neváhejte ozvat a třeba se domluvíme~~ (našli jsme australana a novozélanďanku na roadtrip)!

Roadtrip do Tasmánie, Victorie a outbacku (2. část)

2011-01-29T07:19:00.001+01:00

Twelve Apostles, Great Ocean Rd, Victoria

Dlouho slibované pokračování povídání o druhé části roadtripu je tu. Za pomoci fotek se vás pokusím provést po naší cestě po Great Ocean Road. Grampians National Park, Mungo National Park, Broken Hill a několik dalších míst popíšu až v příštím díle.

V minulém dílu jsem skončil tím, že jsme se trajektem pohodlně dopravili do Melbourne. Přistáli jsme 23.12. časně ráno. Než jsme se však dostali z trajektu, nějaká ta hodina utekla a rovnou jsme se vydali do melbourské pobočky mojí firmy, abych vrátil stan, který jsme nakonec ani nevyužili.

Při příchodu do firmy jsem se mezi dveřmi potkal s jednou kolegyní (známe se ze společných akcí naší firmy) a ta mě hned mile přivítala: "Hi Peter, how are you? What are you doing here?" a objala mě :). V okamžiku přišla ještě další kolegyně, tak jsme se také pozdravili a trochu popovídali o Tasmánii a podobně. Jedna z nich na Tasmánii ještě ani nebyla - a to to má z Melbourne jen kousek přes vodu :).

Nechal jsem v kanceláři kolegovi stan a víno jako poděkování (zakoupené na Tasmánii - značka Josef Chromy; zřejmě nějaký podnikavý český vinař;) ) a vydal se spolu se slečnami po městě. Narazili jsme na několik zajímavých obchodů - jako prodejna Lamborghini, kde měli auta ve "vánočním balení" - převázané stuhou (cena lehce přes $400,000) nebo Condom Kingdom (na ceny jsme nekoukali).

Okružní jízda tramvají zdarma

Když už jsme chození měli dost, udělali jsme si okružní jízdu historickou tramvají, která jezdí po centru zdarma. Kupodivu tam bylo místo k sezení a tak jsme si to objeli celé dokola (trvalo to necelou hodinu, myslím) - při tom četli letáky, které v tramvaji byly k dostání, a z reproduktorů poslouchali příjemný hlas pána, který nám říkal, co vidíme kolem sebe a kam je zajímavé si kousek zajít.

Určitě by bylo spoustu věcí, kam se zajít podívat a strávit v Melbourne několik dní, ale popravdě nás více lákala příroda a tak jsme se po obědě v čínské čtvrti vydali konečně na Great Ocean Rd.

Popravdě tato silnice byla první silnice, kde jsem se cítil trochu jako v Čechách. Hah! Ne, vážně to nemyslím to kvůli těm skalám na pobřeží, ale kvůli (ne)bezpečnosti na silnici. Je to hodně turistická silnice a tak někdo jede pomalu a kochá se, jiný mu je v patách a snaží se ho předjet a někdo třetí brzdí a vypadá, že odbočí na vyhlídku doleva - už skoro stojí - vy ho už skoro předjíždíte - a pak na poslední chvíli si to rozmyslí a bez blinkru odbočí doprava :) (btw musíte si uvědomit, že se tu jezdí vlevo, takže když někoho chcete předjet a on bez blinkru otočí doprava, tak to není zrovna vtipné :)).

Nicméně naštěstí bylo 23.12., a provoz celkem malý a my ve zdraví vše přežili. Najít ubytování nám však trvalo déle, než obvykle. Zastavili jsme snad na 2 místech, kde to bylo poměrně drahé. Nakonec jsme našli takové backpackers ubytování, kde jsme byli sami v takové soukromé chatce, kde byly asi 4 ložnice, obývák s kuchyní a obrovským stolem, 2 koupelny a 2 suché záchody tak hluboké, že těžko dohlédnout. Ostatně před hloubkou záchoda varovala i cedulka nad ním:

G'DAY ALL,
THIS IS COMPOSTING TOILET!
ITS A BIT SCARY IF YOU LOOK DOWN BUT IT IS A WAY TO GO.
DO NOT PUT ANY PLASTICS OR NON BIODEGRADABLE STUFF IN IT.
THE BUSH THANKS YA!

Vlastně celá chatka působila trochu děsivě - klidně by se hodila do nějakého hororu, ale byli jsme rádi, že bydlíme.

Už byl večer a známých 12 apoštolů nebylo daleko. Nebo aspoň jsme si to mysleli. Nakonec to bylo asi 50 km serpentinami, a tak se slečnám vzadu málem udělalo špatně, protože jsme tak trochu stíhali západ slunce a já řezal zatáčky, co to šlo. Takový zážitek si ale člověk přeci nemůže nechat ujít. Západ slunce nad 12ti apoštoly...

Čekali jsme odbočku doleva a obrovský nápis Twelve Apostles. Ale nic a nic. Bohužel jsme to ještě asi o 5 km přejeli a protože už nastával západ slunce, tak jsme šli nafotit západ slunce 5 km za 12ti apoštoly... No také hezké. Jak jsme zjistili po zpáteční cestě - minuli jsme to, protože jsme čekali odbočku doleva a odbočka byla ve skutečnosti doprava, kde bylo informační centrum a pak se silnice pěšky podcházela! S nepořízenou jsme se vraceli 55 km do ubytování, najedli se, zatopili a šli spát.

Druhý den již v klidu ráno jsme se vydali na 12 apoštolů. Jedna ze slečen se na 12ti apoštolech již byla podívat dříve a byla udivena, jak tam bylo liduprázdno. Byli jsme tam totiž 24.12. a tak každý je radši doma. Jak mě každý strašil, že budou všude davy turistů, tak předpověď moc nevyšla. Naopak!

A tady už 12 apoštolů i s apoštolem Petrem

Twelve Apostles

Dosyta jsme se pokochali, udělali spoustu fotek a vydali se po Great Ocean Rd dále na západ. V Port Campbell jsme se zastavili v jedné restauraci na oběd a poté jsem obvolal pár motelů dále při cestě, abychom měli jisté bydlení na náš štědrý večer.

Teď už jen pár fotek dalších fotek z Great Ocean Rd, protože Great Ocean Rd nejsou jen apoštolové! Popravdě všichni jsme se shodli, že Bay of Islands se nám líbila více, než apoštolové. Na fotkách to asi tak nevynikne,ale atmosféra byla úžásná :).

London Arc (původně London Bridge) - v roce 1990 se propadla levá část a 2 turisti, kteří zůstali na ostrůvku byli zachráněni helikoptérou

Loch Ard Gorge

Bay of Islands

K večeru jsme dorazili do motelu a už se nikam nevydali. Užili jsme moc pěkný pokoj, dali si cukroví a vánoční muffiny (vlastně to byly úplně normální muffiny), dali si vínko, zazpívali "So this is Christmas", že se chudák pan Lennon otáčel v hrobě. Teď si říkám: "hmm, so this is Christmas.. Australian Christmas". Jsem rád, že jsem strávil Vánoce na takovém unikátním australském místě - skvělý zážitek!

Chtěl jsem původně popsat v tomto článku popsat celý zbytek cesty, ale už takhle je to na blogpost dost dlouhé, že?

Více fotek v galerii Tasmania & Victoria roadtrip,
pokračujte čtením třetího dílu o Outbacku a nebo se vraťte na první díl o Tasmánii.

Roadtrip do Tasmánie, Victorie a outbacku (1. část)

2011-01-03T18:02:00.009+01:00

V tomto článku bych vám chtěl popsat čtrnáct dní z konce prosince 2010, které jsem trávil spolu se třemi slečnami na roadtripu. Zážitků bylo mnoho, ale popravdě se mi vše nechce příliš podrobně sepisovat. Proto se pokusím vše zestručnit a vypíchnout jen to nejzajímavější, aby lidé, kteří uvažují o podobném tripu, měli nějaké tipy pro plánování své dovolené.

Spirit of Tasmania

Chtěl jsem podniknout výpravu autem na Tasmánii, tak bylo potřeba zabookovat trajekt (na Tasmánii jezdí jen jedna společnost!). Bohužel tři týdny dopředu v tomto období byl poměrně malý předstih a tak jsme nemohli příliš vybírat kdy plout. Trajekt vyploval v 14.12. v 19:30 z Melbourne.

První den

Vzhledem k našim časovým možnostem jsme vyrazili v 01:30 stejného dne ze Sydney. Do Melbourne je to nějakých 950 km, takže jsem si užil nočního řízení až až. Káva je skvělý společník, když slečny usnou :). S příjezdem do Melbourne jedna ze slečen - poté, co se probudila po dlouhém spánku pronesla - "Jéé to to ale uteklo!". No... jak komu ;-).

Po příjezdu do Melbourne jsem se zastavil v pobočce firmy, ve které pracuji. Jednak na kus řeči a druhak vyzvednout stan, který mi jeden kolega nabídl, že mi jej půjčí. Pak jsme si dali oběd, natankovali plnou a vydali se na trajekt.

Chappel Street a obchůdků v luxusní čtvrti Prahran

Při naloďování jsme byli kontrolování, zda nepřevážíme nějaké výbušniny (jen otevření kapoty a kufru, ale mohli kontrolovat případně i důkladněji, kdyby chtěli) a byli jsme upozorněni na to, že nesmíme převážet ovoce a zeleninu. Vše je potřeba sníst na lodi nebo vyhodit. Nechtějí si přitáhnout na Tasmánii nějaké nákazy atd.

Ačkoli jsem byl varován, že zdejší vody bývají často docela rozbouřené, plavba byla klidná. Slečny brzy zalehly do křesel a usnuly. Přesto, že jsem byl po noci bez spánku a po dlouhém řízení, nějak se mi spát nechtělo. Dal jsem se tak do řeči se dvěma cizími slečnami. Dozvěděl jsem se, že jsou přímo z Tasmánie (z Hobartu) a dali mi řadu tipů, co se jim na Tasmánii líbí, kam zajít v Hobartu, že nedavno Tasmánie dosáhla populace 500 tisíc a byla to obrovská událost... Na oplátku jsem sdělil, že země, ze které pocházím je stejně velká jako Tasmánie, akorát tam žije 10 miliónů lidí. Je fajn, že jsou tady všichni takoví přátelští. Je tady daleko běžnější dát se do řeči s někým cizím.

Po příplutí na Tasmánii

Po příplutí na Tasmánii nás čekala kontrola na zmíněné ovoce a zeleninu. Na paní, co nás kontrolovala jsem asi působil důvěryhodně a tak jsme v podstatě opět jen otevřeli kufr, zavřeli kufr a jeli dál. Někoho však prohledávali důkladněji. Rozhodně se nevyplatí nic pašovat - pokuty jsou dost vysoké (řádově tisíce dolarů).

V Devonportu (přístavní město na Tasmánii) bylo pěkně ošklivo, tak jsme hned jeli dál - zkusili jsme jet na Cradle Mountain, ale tam byla mlha, pršelo a foukal vítr, tak jsme se na to vykašlali a jeli na východní pobřeží. Pozdě odpoledne jsme dorazili do Bichena, kde jsme si našli motel a vydali se na pláž. Přivítaly nás načervenalé skály - řekl bych, že typické pro Tasmánii. Naštěstí počasí již bylo docela dobré.

Bicheno

Třetí den

Třetí den jsme se vydali do Freycinet National Park. Jedno z nejkrásnějších míst na Tasmánii.

Wineglass Bay

Sleepy Bay

Friendly Beaches

Vyhořelá benzínka

Fotky nepotřebují žádný další komentář. Byla to prostě nádhera. Vážně jsem nemohl uvěřit vlastním očím.

Při návratu z národního parku nám začal dochát benzín a tak jsme se stavili v malém městečku, kde měla být benzínka. Ta jim však vyhořela - viz foto. Naštěstí tam byla i druhá, která nasadila cenu $1.7/litr, což oproti standardním $1.2 je docela hodně. Usoudil jsem, že vypálená benzínka byl asi tvrdý konkureční boj, aby mohli tyto ceny nasadit :).

Čtvrtý den

Tento den jsme strávili na Maria Island. Tam jsme se nechali převézt lodí (bez auta) a procházeli se. Já chtěl jít mrknout na skály Bishop & Clerk - výstup však byl poměrně náročný (600m převýšení), takže jsem šel sám - bez slečen. Po cestě jsem moc lidí nepotkal - ostrov je to velmi opuštěný. Jen jednu paní - ornitoložku z Tasmánie a britský pár. Dál mi dělaly společnost papoušci, ptáci, wallaby, ještěrky, pár ježur a viděl jsem i hada.

Výstup však stál za to.

Bishop & Clerk

Bishop & Clerk, samospoušť

Dalšími zajímavými místy na Maria Island byly Painted Cliffs a skály s fosíliemi.

Painted Cliffs

Večer jsme se z ostrova vrátili a jeli do Hobartu. Po ubytování v motelu jsme jeli na horu Mt Wellington. Pěkně to tam foukalo a teplota se blížila nule.

Výhled na Hobart - Mt Wellington (1270 m)

Pátý den

Pátý den patřil Tasman National Parku.

Já jako tasmánský čert :)

Devil's Arch

Cape Hauy

Cesta na Cape Hauy byla poměrně náročná. Dvě slečny to kousek za půlkou vzdaly, ale o hodně přišly... Skalní útvary to byly vážně úchvatné.

Šestý den

Tento den jsme strávili na Bruny Island. Ferry (vč. auta) stála jen $29. Bohužel jsem zapomněl baterku do foťáku v motelu v Hobartu (kde jsme si nechali věci, protože jsme tam trávili dvě noci). Vzal jsem to optimisticky - že si alespoň odpočinu od focení.

Dovoluji si uveřejnit alespoň dvě fotky, které fotila Alena.

Společné foto - vyhlídka na spojnici North a South Bruny Island.

Skalní útvary na Bruny Island a Penguin Island (ten blíže, né ten v dáli)

Sedmý den
Tento den jsme strávili v Mount Field National Park. V tomto národním parku je deštný les, pěkné vodopády a ošklivé pijavice. Ačkoli jsem měl dlouhé kalhoty, jedna se mi pod ně nějak dostala :(. Trochu mě pošimrala a všiml jsem se ji dříve, než se stačila zakousnout. Povedlo se mi ji tedy odcvrnknout. No hnus, velebnosti.

Lady Barron Falls však byly moc pěkné!

Večer jsme se vydali již na západní pobřeží do Queenstownu. Je to takové malé těžařské městečko, kde nemají ani pokrytí mobilními sítěmi.

Hory u Queenstownu

Osmý den

Osmý den jsme uzavřeli kolečko po Tasmánii druhou návštěvou Cradle Mountain. Počasí nebylo sice opět ideální, ale už lepší, než týden zpět.

Klasické panorama s Cradle Mountain

Devátý den

Tímto dnem jsme uzavřeli naše cesty po Tasmánii. Navštívili jsme skalní útvar The Nut a při cestě do Devonportu ještě Rocky Cape National Park. Bylo to hezké, ale po tom všem před tím už takové - řekl bych - standardní.

Maják a v dáli The Nut.

Rocky Cape National Park - tradiční načervenalé skály

Večer jsme se nalodili na trajekt. Zaujalo mě, že jsme přijeli autem k budce, stáhl jsem okýnko a hned mi dávali přístupové karty k naší kajutě a palubní lístky na naše jméno - aniž bych cokoli ukazoval. Zřejmě snímají poznávací značku auta a podle ní již s předstihem připraví potřebné papíry a karty. Mají to vymakané ;-).

Zmínil jsem kajutu - ano, oproti cestě na Tasmánii jsme si na zpáteční cestu zaplatili kajutu místo jen spacích sedadel ve společných prostorách. Bylo to mnohem pohodlnější a ani ne o moc dražší (kajuty však na cestu tam již byly rozprodány...).

Ráno jsme dorazili do Melbourne a žádná kontrola na ovoce a zeleninu se již nekonala. V tomto směru se převážet zřejmě smí vše libovolně. Chudák jedna ze slečen nakoupila na Tasmánii spoustu mrkve a paprik, které na trajektu buď snědla nebo vyhodila. Nikdo jsme pořádně nevěděli, jak to s tím převozem je - a jistota je jistota...

Další dny

Další dny jsme se projeli po Great Ocean Road, navštívili Grampians National Park a přes Mungo National Park a přes outback se vrátili zpět do Sydney. O tom jsem se rozepsal v druhém článku o tomto tripu.

Přeji šťastné cesty i vám! :)

Více fotek v albu na Picasa - Tasmania & Victoria Roadtrip,
a ve čtení můžete pokračovat čtením druhého článku o Victorii nebo přeskočit až na článek o Outbacku.

Západ slunce v La Perouse (Bare Island)

2010-12-11T14:06:00.002+01:00

Bare Island

La Perouse je moc pěkná čtvrť s golfovými hřišti a Bare Islandem. Nachází se na jihu Sydney, kousek od letiště. Mimo jiné se tu natáčelo několik scén do Mission Impossible 2, viz 3:27 až do konce v tomto videu na YouTube.com.

Více fotek na Picasa v albu Sunset in La Perouse (Bare Island).

Omlouvám se za sníženou technickou kvalitu, nějak jsem to nevychytal.

Vánoční námořní párty aneb Beret pirátem. Arrrr!

2010-12-03T13:35:00.006+01:00

Včerejší den byl ve znamení firemního vánočního večírku. Pár jsem jich už zažil, ale tenhle rozhodně patří mezi ty nejlepší. Je tu ve zvyku často dělat večírky na nějaké téma - tento byl na "nautical" téma. Ačkoli nejsem příznivce takovýhle šaškárniček, koupil jsem si pirátský šátek, pásku přes oko, vzal černé kalhoty a černé tričko, ke kterému jsem si na rameno přišil plyšového papouška.

Dalším zvykem v naší firmě je Secret Santa, což funguje tak, že se na lístečky napíšou jména všech lidí a pak si každý z klobouk vytáhne jedno jméno a toho člověka obdaruje. Cena dárku byla omezena na $20. Dárce většinou zůstává v anonymitě i později. Já si vylosoval k obdarování nejvíc nejvyšší šéfovou (zakladatelku a majitelku firmy). Po dlouhém přemýšlení jsem se rozhodl darovat hrnek potištěný vtipem z naší SEO (Search Engine Optimization) branže, který jsem nějakým zázrakem vymyslel - dárek nakonec měl obrovský úspěch, protože se všichni tomu zasmáli a druhý den se dokonce bavili předemnou dva kolegové, že to byl nejlepší dárek, ačkoli nevěděli, že jsem ho daroval já (takže se mi nesnažili udělat radost :) ).

Nicméně.. Večírek začal v 15 hodin několika drinky v práci, následovala trivia (kvíz) - ve vylosovaných trojicích jsme odpovídali na otázky. Otázky byly většinou zaměřené na Austrálii, takže jsem se moc nechytal. I přesto se mi povedlo nám získat 2 body (otázka zaměřená na hokej) a pak rozbalování dárků. Já dostal dvě parádní postavičky Mario Brothers :) a o dárku, co jsem daroval jsem se už zmínil. Další většinou byli plyšáci (jeden ooobrovský), čokolády a alkohol.

Pak jsme se taxíky vydali do přístaviště, kde na nás čekala jachta. Naši kolegové z melbournské pobočky zabloudili i s taxíkem, takže jsme na ně asi půl hodiny čekali. Nakonec ale dorazili a vydali jsme se na plavbu po Sydney Harbour.

Tahle fotka mi připomíná, že kolegyně obdivovaly mou schopnost přišít papouška :)

Trochu méně tradiční pohled na Sydney Opera House

Na jachtě jsme 4 hodiny jezdili a postávali v Sydney Harbour. Hodně jsem toho pochopitelně nafotil, protože to byla moje první vyjížďka na lodi v této oblasti. Jídlo a pití bylo samozřejmostí a personál lodi se o nás pěkně staral. Uvnitř lodi hrála hudba a později se přešlo na oblíbené karaoke.

Asi hodinu jsem si na lodi povídal s kolegou z Melbourne, kterého jsem se zeptal na tipy, kam ve Victorii zajet. S velkým překvapením jsem se pak dozvěděl, že je autorem prvního vydání světoznámého průvodce Lonely Planet o Victorii. Docela dobrá náhoda. Doporučil mi oblasti a místo, která návštívit a řekl, ať se zastavím v Melbourne v kanceláři a ještě mi to jednou ukáže na mapě. Navíc po tom, co se mě ptal, jak plánuji přespávat, mi nabídl, že mi půjčí stan, abych ho nemusel kupovat. Vážně obdivuju vztřícnost místních lidí.

Po návratu na břeh jsme se přesunuli do blízkého baru v Darling Harbour. Po půlnoci jsme se ještě s pár kolegy a kolegyněmi přesunuli do jednoho baru na Oxford Street. To je ulice známá gay bary a zřejmě i toto byl gay bar, protože jednoho kolegu převlečeného za námořníka tam nějaký chlap začal balit :). Neuspěl. Někdy po druhé hodině jsme si vzali (ještě s kolegyní a kolegou, kteří bydlí poblíž mě) taxík a jeli domu.

Karaoke. Vlastně tentokrát jsem zpíval i já - vybral jsem si RHCP - Under The Bridge, který si občas zpívám s kytarou :)

Mooc jsem si večírek užil, úžasný zážitek, úžasní kolegové :)

Více fotek na Picasa v galerii http://picasaweb.google.com/beretux/ChristmasParty.

Potřetí v Royal National Park

2010-11-27T13:18:00.001+01:00

Ano, již potřetí jsem se vydal do Royal National Park. Je to tam prostě fajn. Opět jsem viděl nová místa - šli jsme po walking track z vesnice Bundeena po Great Coastal Walk k Wedding Cake Rock (níže na obrázku - btw: nenapadá vás, jak tohle v přírodě vznikne? :-o) a pak ještě na jednu pláž, která je asi bezejmenná, ale moc pěkná (na jihu u Otfordu, kousek po Cliff Track). Zpáteční cesta z pláže byla dost náročná. Převýšení to bylo nemalé a už jsme byli unaveni z celodenního odpoledního před tím.

Celý výlet byl vlastně takovou malou rozcvičkou na prosincový velký roadtrip na Tasmánii a do Victorie. Jel jsem tam totiž spolu s Alenou a Klárou B. což jsou dvě slečny, se kterými se na zmiňovaný roadtrip vydám. Abych trumfnul předchozí roadtrip, pojede ještě třetí slečna - Ivana, ale ta se dnes k nám bohužel nepřipojila.

Více fotek na Picasa ve fotoalbu Royal National Park (potřetí).

Wedding Cake Rock

Mě to prostě nepřestane bavit :)

Pláž, na které jsme byli sami (kameny v popředí jsou jen "kulisa" - jinak je písečná :) )

Východ slunce na Bondi Beach

2010-11-21T05:16:00.001+01:00

Po týdnu jsem si opět přivstal (vlastně jsem nešel spát) a chvíli po 5. hodině jsem vyrazil na Bondi Beach na východ slunce. Pár fotek na Picasa:

Sunrise on Bondi Beach.

Východ slunce na Maroubra Beach

2010-11-13T22:32:00.000+01:00

Dnes jsem si trochu přivstal, abych se zajel podívat na východ slunce. Více fotek:

Sunrise on Maroubra Beach.

Botany Bay National Park

2010-11-13T17:46:00.000+01:00

Sobotní odpoledne jsem strávil v příjemném Botany Bay National Parku, který je asi 30 km na jih od místa, kde bydlím. Je to sice park pěkný, ale vzhledem k tomu, že se platí za auto $7, tak pro případné zájemce doporučuji spíše zajet kousek dál - do Royal National Park, kde se sice platí $11, ale je mnohem větší a mně se líbil o něco více :).

Více fotografií na Picasa v galerii Botany Bay National Park.

Bouddi National Park

2010-11-07T12:44:00.001+01:00

Dnes jsem si udělal výlet s Radkou (kterou jsem náhodou poznal na letišti po příletu do Sydney) do Bouddi National Park. Jedná se o park, který lěží severně (cca 100 km autem) od Sydney poblíž městečka Terrigal.

Park byl pěkný s řadou možností k bushwalkingu, ale popravdě na můj vkus málo skal ;-) a vyloženě na nic, z čeho spadne čelist (tady se pro to používá výraz jaw-breaking :) ), jsme bohužel nenarazili.

Že lidi v Austrálii často nechávají elektroniku a nábytek před domem, aby si ji jiní rozebrali, na to jsem si už zvykl. Sedačku uprostřed národního parku u silnice jsem ovšem nečekal :)

Takové normální posezení v národním parku

Více fotek můžete shlédnout tradičně na Picase v albu Bouddi National Park.

Má práce v Austrálii

2010-11-02T11:47:00.007+01:00

Všechny blogy z Austrálie, které jsem četl, pojednávají o získávání práce jako je číšník/číšnice, pomocník v kuchyni, pokladní (slečnám pokladním se tu občas říká "checkout chick"(: ), uklízeč(ka) a podobně. Vzhledem k tomu, že od dětství (od dvou let) se věnuji počítačům a snad v osmi jsem začal s programováním, a celkově jsem šel touto cestou (elektrotechnická průmyslovka, bakalář v oboru výpočetní techniky), věděl jsem, že budu chtít pracovat v oboru.

Hledání a získání práce

Již v agentuře jsem se ptal a v podstatě mi bylo sděleno, že o počítačové odborníky zájem rozhodně je a že je tedy šance - ačkoli jako zahraniční student to nebude úplně lehké.

Začal jsem hledat nabídky pozic jako Java Developer či PHP Developer na serverech jako je CareerOne a Seek (obdoba načich Jobs.cz). V podstatě všechny inzeráty tam požadují práci na plný úvazek, což zahraniční student z důvodu omezených víz nemůže. I tak jsem zkoušel odepisovat (a vnutit se na part-time), avšak odezva nebyla příliš pozitivní. Uvědomil jsem si, že to zřejmě bude z důvodu, že tyto inzeráty zadávají personálky a ty zkrátka potřebují obsadit člověka co nejpřesněji.

Po pár dnech odepisování na tyto inzeráty jsem zkusil další variantu - a to oslovení konkrétních firem, které jsem si našel na webu - ať už práci inzerovaly, nebo ne. To už jistou odezvu mělo - bylo mi nabídnuto několik kontraktů. Měl jsem však spíše zájem o part-time a tak jsem hledal dál.

Třetí způsob, který jsem zkusil, bylo umístit svůj zkrácený životopis na známý server Gumtree. Ozvalo se mi poměrně rychle několik soukromých podnikavců s nabídkami na kontrakty (mimo jiné jeden čech) a několik firem s kontrakty a jedna firma na částečný ǘvazek.

Ta firma na částečný úvazek se ozvala mezi prvními a hlavně sídlí přímo na zastávce Cetral Station na kterou jezdím, když jedu do školy. Odepsali mi v pátek ráno v 9:05 s nabídkou, jestli bych nemohl hned ten den od 11:00 na pohovor. Protože jsem tu noc zrovna nešel spát, byl jsem vzhůru a email jsem si rychle přečetl. Odepsal jsem, že přijdu (proč to odkládat?), dal jsem si sprchu na probuzení a vydal se tam.

Vchod do firmy

Čekal mě pohodový pohovor. Taková klasika. Šéf a programátor mě zpovídali. Nejdříve se mě ptali na obecné věci, pak kde jsem pracoval, na čem jsem dělal, v čem jsem dělal a nakonec prověřili mé znalosti jednoduchými otázkami jako "a k čemu mi jsou ty frameworky dobré?" a podobně. Bojoval jsem s angličtinou, ale programátor mojí myšlenku naštěstí pochopil :).

Trochu technického - omlouvám se neznalým IT a PHP: Řekli, že mají o mě zájem a poprosili mě, ať udělám "za domácí úkol" jako (neplacený) trial jednoduchou webovou aplikaci v PHP. Zadání a testovací data mi poslali emailem. Jednalo se filtrování jednou tabulkou. Trochu "tricky" bylo, že chtěli například předvyplňování select boxů podle hodnot v DB, přičemž tam byli mezi nimi závislosti a chtěli to AJAXem. S PHP jsem dlouho nedělal, ale celkem bez problémů jsem to udělal ještě ten den (byl to trochu boj, protože jsem bojoval hlavně s únavou po probdělé noci a ještě jsem se rozhodl použít framework CakePHP, který na pohovoru programátor zmínil a já s ním nikdy nedělal :) ). Aplikace jsem jim poslal a samozřejmě jim nefungovala :). Bylo to však způsobeno rozdílnou konfigurací serverů. To jsem odhalil, poradil a už to jelo. A byl jsem přijat. Takže zhruba týden hledání, jeden pohovor a vyšlo to.

O práci

Dělám tedy PHP+MySQL Developera v malé firmě FirstClick Consulting, která sídli v Sydney a má ještě pobočku v Melbourne. Zabývá SEO a SEM a kupodivu má celkem zajímavé velké klienty. Pracovní dobu mám flexibilní, není problém s jakoukoli domluvou. Všichni jsou tu milí a pracuje tu poměrně dost australanů, ale i cizinců (angličan, američan, italka, iránka a myslím, že ind a korejec, ...).

Vlevo moje pracovní místo (s batohem)

Pohled doleva - další místa, sedačka a na stolky iPad :F

Pohled ještě více vlevo - rádio, tiskárny, skříně a vstupní dveře

Kdykoli se samozřejmě můžu jít občerstvit do kuchyně - udělat si čaj, kávu, natočit vodu s aquamatu a taky si dávat dobré sušenky :). Ve svojí předchozí práci v ČR, když jsem ještě nevěděl, jak to tam chodí, jsem si jednou takhle udělal čaj a pak jsem zjistil, že jsem ho nevědomky ukradl kolegovi - čaj nebyl "erární". Tady jsem se ujistil, že ano :). Mimochodem nic proti předchozí práci; líbilo se mi tam a kdybych neletěl sem, tak rozhodně zůstanu :).

Kuchyňka

Kuchyňka - překvapující je umístění serveru (vpravo) a zásádní je umístění sušenek a bonbónů (uprostřed)

K obědu si většinou skočím koupit do Thajského fast-foodu různé take-away kuřecí s rýží, které si sním pak tady v kuchyňce. Občas ještě stihnu kolegy, kteří si většinou kupují různě sandwiche.

V pátek je ve firmě zvykem, že se v kanceláři popíjí. Pivo, bílé víno nebo červené víno. A k tomu ještě brambůrky. Kolegové hrávají fotbálek v zasedačce (viz obrázek níže), ale ten moc nemusím. Občas se ještě zajde po práci naproti do restaurace, kde za nás dokonce platí útratu. Teď ve čtvrtek navíc ještě jdeme s firmou na bowling, tak snad si ještě vzpomenu, jak se to hraje :-)

Zasedačka s fotbálkem

Můžu říct, že jsem tam zkrátka spokojen :). Snad tenhle článek třeba někomu, kdo se rozhoduje přijet do Austrálie, a nechce se mu dělat manuální práce, ukáže, že jde sehnat i pohodovou kancelářskou práci.

Fotky na Picasa

Centennial Park a okolí Maroubra Beach

2010-11-01T17:46:00.003+01:00

Tento víkend jsem nepodnikl žádný velký výlet, ale v sobotu jsem šel na fotoprocházku do Centennial Park a na skály na sever od Maroubra Beach. Protože mě okolí Maroubra Beach zaujalo (a mám ji jen 8 km od domu), v neděli jsem si vytipoval velmi pěknou geocache Dead Man's Gulch na jih od Maroubra Beach. Tu jsem úspěšně odlovil, ačkoli jsem při tom byl pěkně ošplouchnut vlnou, že mi přestal fungovat dotykový display na telefonu. Naštěstí se asi po pěti hodinách telefon vzpamatoval. Domů jsem ale musel jet bez navigace (kterou mám na telefonu) a potěšilo mě, že jsem ti tak trefil naprosto bez problémů :)


Centennial Park


Skály na jih od Maroubra Beach

Výlet do Blue Mountains (podruhé)

2010-10-18T03:42:00.003+02:00

Protože byla na neděli skvělá předpověď počasí a já neměl nic moc na práci, podniknutí dalšího výletu bylo logickým vyústěním ;-). Blue Mountains mají obrovskou rozlohu (11400 km²) a tak ačkoli jsem tam již jednou byl, nebylo problém najít další místa, kam se podívat. Vlastně jsem měl už pár týdnů vyhlídnuté jedno konkrétní místo, kam se chci určitě podívat. Poprvé jsem to místo zahlídl ve videu "Nothing Like Australia" a povedlo se mi dohledat kde je (podle rázu krajiny mě hned napadlo, že nejspíš půjde o Blue Mountains).

Hanging Rock

Pro výlet s Petrou a Markétou do Blue Mountains jsem vybral oblast okolo Blackheath. Je tam spoustu možností k bushwalkingu a krásné scenérie - a skvělé je, že to není tak turisticky profláklá oblast jako Katoomba a její Tři sestry (Three Sisters). První zastávkou byl Pulpit Rock.

Pulpit Rock

Pravda, toto místo vlastně bylo docela turistické. Cesta k výhledu měla necelých 500 m, všude bylo zábradlí, pěkné schody a od nějakých místních paní jsme se dokonce doslechli, že příští rok se tu má stavět výtah. Možná bych byl raději, kdyby to byl vtip, ale obávám se, že nebyl.

Pulpit Rock Panorama

Další zastávkou byl Anvil Rock, který byl pár kilometrů od Pulpit Rock. V zásadě se jednalo o jiný pohled na stejné údolí a skály. Bylo však odsud navíc vidět Sydney. Prošli jsme se ještě lehce okolo ke větrem erodované skále a pak jsme si užili bushwalking mimo vyznačené trasy (to se dalo čekat, když na výlet jela Markéta).

Wind eroded cave

Na skále po offroad bushwalkingu :)

Protože už byly asi dvě hodiny odpoledne, vrátili jsme se do Blackheath a zašli na jídlo. S Petrou jsme si pochutnali na obalovaném kuřecím řízku a Markéta zkusila něco, co nevěděla, co je. A tak dostala chleba se třemi mističkami různých dipů. Jeden označila za docela dobrý, druhý bez chuti a třetí ochutnala jen jednou. S Petrou jsme se pak přesvědčili, že to vystihla dobře. Nejvíc mě překvapil ten bez chuti, protože mě nenapadlo, že by něco mohlo být skutečně tak bez chuti:).

Po obědě jsme se konečně vydali na moje vyhlídnuté místo. Poznamenal jsem si, že se musí jet z Blackheath po Ridgewell Road. Trochu nás zaskočilo, že nebyla nikde žádná cedule, ale zkusili jsme to. Cesta to byla poměrně lehce drsnější - nezpevněná cesta s mnoha poměrně hlubokými loužemi přes celou cestu. S 4WD však nebyl problém se dostat až k bráně, za kterou se již autem nesmělo. Šli jsme tedy 3.4 km pěšky a jsme konečně dorazili na vyhlídku Baltzer Lookout.

Baltzer Lookout (směrem na Hanging Rock)

Petra, Markéta, já

Hanging Rock

Hanging Rock je skála zajímavá tím, že v podstatě "visí" jen na kousku. Na fotce výše je vidět, že je od zbytku skály oddělená. Nahoře je skulina široká asi tak 70 cm a pro přístup na výběžek skály je potřeba ji přeskočit. Nakonec jsme se s Markétou postupně odhodlali, přeskočili, došli k výběžku a sednli si na něj a vzájemně z dálky vyfotili.

Vidíte mě? :))

Pak už jsme se vydali směrem domů. Jen jsme se při cestě zastavili v Katoomba podívat na Tři sestry (Three Sisters) při západu slunce.

Three Sisters při západu slunce

Pravidelné čtenáře moc nepřekvapím, když řeknu, že je zbytek fotek v albu na Picase.

Výlet do Royal National Park (podruhé)

2010-10-16T14:30:00.004+02:00

Dnešní slunečný sobotní den jsem strávil v Royal National Park. Tam jsem sice už před pár týdny byl, ale vzhledem k tomu, že je to jen 35 km ze Sydney, rozhodl jsem se jej navštívit znovu a podívat se na další místa. Sice jsem měl strach, že to nejlepší jsem tam už viděl, stálo za to se sem vrátit. Dnešní bushwalking s Klárou a Luckou byl perfektní. Nachodili něco okolo 15 km a viděli jsme toho opravdu mnoho nádherného :-). Více v krátkém článku.

Jako výchozí bod pro náš bushwalking jsem zvolil Wattamalla. Hned po příjezdu nás přivítali pěkní papoušci. Nevíte, jak se jmenují? :)

Nejdříve jsme navštívili pláž na Wattamalla, ale tu už jsem vystavil na Picase při minulé návštěvě. Pak jsme se vydali na sever - směr Marley beach. Ačkoli to bylo jen 3.4 km, neustálé focení a překonávání převýšení v nás evokovalo, že to musí být daleko víc :) Šli jsme to asi 2 hodiny.

Po cestě jsme potkali ještěrky...

... a spoustu pěkných skal.

Marley beach

Pak jsme se opět vydali zpět, což bylo už daleko rychlejší a pokračovali dále na jih - směr Eagle rock.


Po cestě rostly všude kytičky...

... a samozřejme všudypřítomná bush.

Eagle rock

Doporučuji shlédnout více fotek ve vyšším rozlišení v galerii Royal National Park (podruhé).
Tenhle výlet jsem si fakt užil. Bushwalking rocks!

Jak na auto v Austrálii

2010-10-11T08:11:00.007+02:00

Tento příspěvek není ani tak určen těm, kteří se chtějí dozvědět něco z mého života v Austrálii, ale spíše pro ty, co zvažují nákup auta v Austrálii. Sám když jsem se rozhodl pro nákup auta a chtěl zjistit nějaké informace, tak to šlo poměrně komplikovaně - a třeba právě tímto článkem někomu ušetřím práci a pomůžu mu trochu se zorientovat v tom, jak to s autem v Austrálii (konkrétně v New South Wales) chodí.

Před příletem

Ještě než jsem přiletěl do Austrálie, udělal jsem menší průzkum cen na webových autobazarech jako třeba Carsales. Běžně se zde kupují auta buď od dealerů (autobazarů) nebo od soukromých osob - z bazarů o něco dráže, od soukromníků levněji. Zkusil jsem napsat několika soukromým osobám na inzeráty, které mě zaujaly - ale k mému překvapení nikdo z cca 5ti dotázaných neodpověděl.

Nakonec tedy nezbyla jiná možnost, než koupit auto v bazaru, protože po příletu jsem jej potřeboval co nejrychleji koupit, abych se vydal na dovolenou. Také jsme měli jsme zamluvené auto v autopůjčovně na první 3 dny - to abychom se pohodlně dostali z letiště a mohli objet více autobazarů a zařídit vše potřebné.

Vypůjčené auto

Když jsme si vyzvedávali vypůjčené auto na letišti, shodou náhod nám jej předával Čech :). Naložili jsme kufry a rozloučil se s námi se slovy: "Jo, a jezdí se tu vlevo." :)

Odlišnosti oproti řízení v Evropě začnou v okamžiku nasedání do auta. Musíte si sednout vpravo. Zasednete. Automaticky saháte po bezpečnostním pásu, ale on tam není. Není totiž vlevo, ale vpravo :).

Jednalo se o fungl nový Hyundai Getz s manuální převodovkou. Řízení samozřejmě vpravo a pro zmatení ovládání blinkrů vpravo od volantu. Pedály jsou stejně, jako u nás ;-)).

Ze začátku se musíte hodně soustředit na to, abyste jeli vlevo. Při odbočování vpravo musíte myslet na to, že musíte přejet celou silnici a né to střihnout do protisměru :). Při odbočování vlevo zase naopak zůstat vlevo.

Výběr auta

Když jsem přemýšlel, co pořídit, v podstatě hned od začátku jsem měl jasnou představu - terénní vozidlo, 4WD. Chtěl jsem totiž na Fraser Island, nebát se kterékoli cesty, kam mě navigace zavede a taky - v Evropě si člověk terénní auto tolik neužije, takže ideální příležitost si to zkusit tady.

Po konzultaci s pár známými a finančními možnostmi jsem došel k autům: Jeep Cherokee, Mitsubishi Pajero, Nissan Pathfinder. Vydali jsme se tedy na nákup auta - měli jsme vytipováno pár autobazarů - poměrně dále od centra - na Parramatta Road. Když jsme jeli po této silnici, míjeli jsme (nepřeháním) desítky autobazarů. Zastavili jsme v tom, který jsme měli vytipovaný a Jeep Cherokee tam skutečně měli. Jenže měl dost sjeté dvě pneumatiky. Jeli jsme tedy do druhého bazaru s Jeepem Cherokee a ten už byl pryč. Protože bylo autobazarů všude okolo habaděj, chodili jsme bazar po bazaru a koukali na Cherokee a Pajera.

Obecně Pajera byly za stejnou cenu většinou starší a více najeto, takže ano - nakonec vyhrál Jeep. V Sydney Auto Gallery jsme objevili Jeepa, který na sobě neměl cenu - zeptali jsme se a bylo nám sděleno $6000 - že ho má čerstvě, že musí přestříkat přední kapotu a za pár dní může být naše. My však pospíchali a tak jsme projevili zájem o nákup i se zbroušenou a nenastříkanou kapotou. Cena byla sice o něco vyšší, než jsme původně chtěli obětovat, ale.. nebudu se příliš rozepisovat - zkrátka Jeep Grand Cherokee, ročník 1996, najeto 162 tisíc km (to není na Jeep snad zas tak hrozné ;) ), celkem top výbava a nakonec nám byl nakonec prodán za $5700. Popravdě - ani jsme neabsolvovaly zkušební jízdu - jen nastartoval motor, šlapalo to pohodově.

Vlastní nákup a převod auta

Zaplatili jsme tedy zálohu s tím, že si Jeep druhý den vyzvedneme a doplatíme. Tak se i stalo, prodejce s námi sepsal náležité dokumenty. S jedním papírem pak bylo třeba jít do Motor Registry (jako "registr řidičů a vozidel" u nás) a zaplatit poplatek asi $300 za převod. Jediný háček, který mi trochu zkomplikoval život byla rezidenční adresa. Jedinou použitelnou australskou adresu, kterou jsem měl, byla adresa agentury a tu mi jako rezidenční přijmout nechtěli.

Nakonec jsme zjistil, že jde použít jako rezidenční adresa adresa hotelu či motelu. Dal jsem jim tedy potvrzení z motelu (na kterém bylo mé jméno) jako svou rezidenční adresu a adresu agentury jako poštovní adresu a bylo vyhráno. Zaplatil jsem ještě asi $300 za převod auta a hotovo. To je v podstatě vše, co potřebujete zařídit, koupíte-li auto, které má aktuální Rego.

Rego, Rego renewal a Rego Inspection

Stejně jako u nás, i tady musíte mít auto přihlášené a platit pojištění - tyto dvě věci dohromady jsou Rego. Nejlevněji Rego vyjde, když ho platíte ročně, ale jde to i půlročně či snad kvartálně. Zrovna teď se mi blížilo vypršení registrace (dealer na něj udělal jen rego na 3 měsíce, což se v jeho případě logicky vyplatí). Automaticky mi přišly poštou 2 papíry

Compulsory Third Party Personal Injury Insurance (povinné ručení) - tzv. Greenslip (od NRMA Insurance), a
Registration Renewal Notice - prostě registrace vozidla - s poznámkou INSPECTION REQUIRED.

Můj postup byl, že jsem zaplatil online pojištění prostřednictvím karty - $686.81 (na rok; na půlroku by to stálo $351.45). Pak jsem chtěl zaplatit obnovení registrace, ale to nešlo, protože jsem si nenechal udělat inspekci auta.

Našel jsem si tedy kde se tyto Rego Inspekce dělají a našel jsem hned 2 servisy asi 300 metrů od mého bydlení. Zašel jsem tedy tam, řekli že auto můžu přivézt hned. Přivezl jsem ho ráno a odpoledne jsem si jej vyzvedl. Základní poplatek za inspekci je $33, plus mi vyměnili žárovku ve světle (jsem rád, že jí měli, protože není moc standardní.. žádná H4, žádná H7, ale Eaglite HB1 DOT 9004) a vyměnili stěrače (jop, nestíraly úplně skvěle) a zaplatil jsem nakonec dohromady $100.

Pozn.: servis nahlásí úspěšnou prohlídku online přímo do RTA (Roads and Traffic Authority) systému. Říká se této prohlídce k rego renewal "Pink slips" (prostě naše "technická"). Pokud by auto nebylo přihlášené, je třeba udělat důkladnější prohlídku "Blue slips".

Pak jsem přijel domu, zadal Billing Number (které je na papíře Registration Renewal Notice) do myRTA.com - myRego a konečně jsem mohl zaplatit kartou $56 registration fee + $381 Motor vehicle tax.

Webové rozhraní myRego

Suma sumárum minimální cena za Rego za rok je pro tohoto Jeepa $1156 + samozřejmě nějaké ty údržbové věci. Není to málo peněz - a je to hlavně kvůli tomu, že u aut starších než 5 let se zvyšuje daň docela prudce. A pojištění 4 litrového drobečka je taky nemalá.

Poznámka závěrem - oceňuji, že vše jde zařídit online a nemusíte nikam na úřad.
Náklady na benzín
Pro zajímavost - průměrnou spotřebu za roadtrip po východním pobřeží - včetně jízd po městech a na Fraser Island byla 12.3l/100km. Cena benzínu v Sydney se pohybuje momentálně okolo $1.1 až $1.2/litr, na severu i přes $1.3. Při kurzu 1AUD=17.5CZK to vychází v průměru nějakých 2,60 Kč/km za benzín.

Rozhodně by bylo levnější si pořídit nějaké běžné osobní auto (menší spotřeba, nižší pojistka), ale zase na druhou stranu byste si museli půjčit jiné auto, pokud byste chtěli navštívit např. Fraser Island. Taky návštěva outbacku většinou znamená dost mizerné cesty, které ale mají své kouzlo a často byste se někam s běžným autem už neodvážili nebo tam přímo auta bez 4WD nesmí (Fraser Island).

Zkrátka jsem za Jeepa rád :).